Autor o sobě a své době

Patřím ke generaci narozené během druhé světové války nebo pár let po ní. Jsme generace, kterou rodiče vozili v kočárku s plínami v kalhotách od Hitlera ke Gottwaldovi. Válka a následné uchvácení moci komunisty jsou historickým událostmi, jsou to ale historické události našich rodičů a padouchové i hrdinové jejich historie vzešli z jejich generace.

Naše generace si na začátku dospělosti užívala úžasná šedesátá léta s u nás v Česku dosud neopakovaným rozkvětem kultury všech druhů a odstínů. Na našich hojně pořádaných večírcích byly hvězdami Beatles a Semafor a naším největším kamarádem byl magnetofon Sonet duo. Hnutí hippies naši generaci samozřejmě nemohlo minout a vtipným paradoxem je, že nejvíc nám je přiblížil samotný komunistický režim. Protest hippies proti většinové západní společnosti a pacifistické nálady jeho příslušníků využíval komunistický režim ve své propagandě proti Západu.

A výsledek se brzy dostavil. Většina naší generace přebírala nejen módní znaky hnutí. Přijali jsme za své texasky nebo tuzemské "štruksky" přešité do zvonu, vytahané svetry, dlouhé vlasy a odpor k oblekům a kravatám. Nikdo jsme si v té době příliš nelámal hlavu s padouchy ani hrdiny generace našich rodičů. Hrdiny socialistické práce jsme měli zařazené ve stejné kategorii, jako hejkala nebo loupežníka Rumcajse a o skutečných hrdinech generace našich rodičů jsme se sem tam něco dověděli jen šeptem doma v kuchyni. Hlavu jsme si nelámali ani s budoucími padouchy v naší generaci. Byli samozřejmě mezi námi, ale místo hnědých kožeňáků jejich předchůdců nosili šusťáky z Tuzexu a zatím se ještě neoslovovali soudruhu, ale ty vole.

První historickou událostí a skutečnou životní zkouškou naší generace byl nepochybně srpen 1968. Po něm se věci a lidi začali vybarvovat a poměry normalizovat. Vznikaly socialistické, leninské a jiné svazy mládeže, kde se zocelovali noví a mladí padouchové naší generace a hrdě a vší silou se tlačili do sevřených šiků.

Volných funkcí bylo dost, o padouchy nouze nebyla. A student Jan Palach se na dlouhou dobu stal osamělým hrdinou naší generace. V den, kdy nás přijela osvobodit okupační vojska, jsem měl týden po vojně, byl jsem necelý rok ženatý a od září jsem začal na základní škole učit matematiku a fyziku. Brzy zjara příštího roku jsem se poprvé, později čím dál častěji, odebral po skončení pedagogické porady ze sborovny do svého fyzikálního kabinetu, vzal do ruky olovnici a přesvědčil se, že gravitační zákon stále platí a usnesení sjezdu KSČ na tom nic nemůže změnit. Pro učitele matematiky a fyziky to byl takový malý bonus do přicházející doby.

Největším nebezpečím, které mladému začínajícímu učiteli hrozilo, byla výzva vedení školy ke studiu Večerní univerzity marxismu leninismu jako prvnímu kroku před vstupem do KSČ. Mladé začínající učitelky se tomuto nebezpečí mohly vcelku bezpečně vyhnout početím a následující péčí o jedno nebo více dětí. To byl případ mojí ženy. Já jsem zvolil cestu postupného několikerého dálkového studia při zaměstnání na několika vysokých školách. To mi vydrželo prakticky po celých dvacet let kariéry učitele základní školy. Tu jsem zakončil jedním rokem na střední škole a jedním rokem na vysoké škole. Potom padl režim a začala politika. V Hořicích, kde jsme s rodinou dál bydleli, pro mě nebyla politika tím hlavním. V prostředí kamarádů a známých jsem se věnoval zakládání spolků všeho druhu a zaměření. Vzhledem k tomu, že pro nás v té době byly hořické restaurace zakouřeným, ale přirozeným prostředím, není divu, že všechny spolky byly založeny právě tam. Spolky žijí většinou dál, většina restaurací, bohužel, zanikla. 

Jedním z prvních spolků vzniklých zkraje devadesátých let byla Společnost pro vydávání Hořických občasných novin, které potom v klasickém novinovém formátu vycházely dalších pětadvacet let. S přáteli z okruhu hořických sochařských symposií jsem založil Společnost pro zbudování Obřího trpaslíka u Hořic. Cíle, patrného z názvu spolku, ale dosáhl až její právní nástupce Okrášlovací spolek Rašín, který odhalil dokončený pískovcový monument vysoký jedenáct metrů v roce 2023. V polovině devadesátých let jsem využil svých pražských kontaktů a tak vznikl hudební festival Hořice JazzNights, který je pořádán dodnes. Byl jsem také otcem myšlenky a zakládajícím členem sportovního spolku Czech Country Crocket Club, jehož členové se vcelku pravidelně účastní zahraničních turnajů. Pro přátele a svoje potěšení jsem založil divadelní soubor Skleróza, který nacvičil a sehrál dvě politické pohádky, které jsem pro něj napsal. Založil jsem i sportovně kulturní soubor s názvem Originální soubor českých mužoretů ARTrosa, který je inspirován street dance produkcí mažoretek. Máme za sebou již více než 600 vystoupení a pokud nás nezastaví artróza kyčelních a jiných kloubů, nikdo neví, jak daleko to ještě dotáhneme. 

Ale zpátky do Prahy. Tam byl pro mě, jako učitele z malého města, spád věcí po listopadu 1989 naprosto neuvěřitelný. Jsem přesvědčen, že naše generace dostala příležitost, jaká přichází méně často než pětisetletá povodeň na Vltavě. Na jaře 1990 jsem s kolegy učiteli v Praze založil Pedagogický svaz, noviny Pedagogický list, navrhli jsme koncepci změn ve školství a na konci března jsme o ní diskutovali ve výboru České národní rady. V červnu jsem byl za Občanské fórum zvolen poslancem a v červenci jsem se stal jedním z náměstků ministra školství, mládeže a tělovýchovy Petra Vopěnky. Na celém ministerstvu byly v té době dva počítače, dvě jehličkové tiskárny, doba na napsání nového zákona o státní správě a samosprávě ve školství se počítala na dny a můj plat činil (řečeno dnešní hantýrkou) nízké počty tisícikorun. V následujících letech jsem potom byl náměstkem ministrů školství Ivana Pilipa a Jiřího Gruši a náměstkem místopředsedy vlády Petra Mareše. Čtyři roky jsem byl předsedou výboru pro vzdělání, kulturu, mládež a tělovýchovu České národní rady a Poslanecké sněmovny. Později jsem byl kancléřem nově vzniklé strany Unie svobody. 

Řada osobností, které jsem do té doby znal z televize nebo filmů, se stala mými kolegyněmi a kolegy, řada dalších spolupracovníky a samozřejmostí byly každotýdenní besedy s učiteli a veřejností obecně. Zásadní zkušeností ze všech těchto setkání byl pocit, že všichni padouchové maloměstského a okresního formátu se propadli do země. Naopak, všude se objevovali lidé ochotní spolupracovat, ne jen si stěžovat, co je špatně. A nechodili s rukou nataženou pro odměnu. Ukázalo se také, že i v naší generaci žili a žijí hrdinové. Doba vynesla na oči veřejnosti ty, kteří v minulém režimu dali v šanc životní kariéru svou a svých blízkých a já jsem si považoval za čest s nimi spolupracovat. Za všechny, s omluvou ostatním, uvedu Jana Rumla, zakladatele Unie svobody. Velká část toho pozitivního ze začátku devadesátých let, co jsem uvedl výše, ale vydržela jen do času. Přesněji řečeno do roku 1997, kdy se ukázalo, že dosud adorovaní vůdcové jsou lidé nejen omylní, ale i lidé, pro které podvod a lež nejsou ničím zavrženíhodným. Do politiky vstoupili Ind Radžív Sinha a Maďar Lájos Bács, vymyšlení sponzoři Klausovy ODS a na léta, ale spíš na celá desetiletí, vykolejili politický život v Česku. 

Po demisi Klausovy vlády, krátkém období úřednické vlády Tošovského a předčasných volbách spolu totiž uzavřeli Václav Klaus a Miloš Zeman opoziční smlouvu. Fajfka zhasla, ale tma nebyla. Za bílého dne se po chodbách sněmovny začali pohybovat, v doprovodu poslanců obou oposmluvních stran, pánové se zlatými řetězy na býčích šíjích a před sněmovnou stále častěji parkovala auta s poznávacími značkami končícími čtyřmi stejnými číslicemi. Na první pohled bylo zřejmé, že tito pánové nepřišli nezištně a k obecnému prospěchu cizelovat sněmovnou projednávané zákony. Česká politika vstoupila do kmotrovského období. A co oba otcové opoziční smlouvy? Ti si dalších dvacet let na pražském Hradě na střídačku užívali začátky svých politických konců. S mírnou nadsázkou shrnuto: po jednom v Lánech zůstaly lány narcisů a po druhém sklep plný prázdných lahví. Každá generace má své historické události a své padouchy a hrdiny. Jsou historické události, o které se generace přetahují, ale jiné, ke kterým se nikdo nechce hlásit. A stejně je to s padouchy a hrdiny. Jedině čas v tom ale může udělat konečný pořádek. Až se všichni padouchové a hrdinové v prach obrátí, čas rozhodne, kdo je kdo. A rozhodne také, které události psaly dějiny a které byly jenom ozvěnou mocí opilých padouchů. Zkušenosti starších a věkem zmoudřelých říkají, že život začíná v šedesáti. 

Katalog mých nekorektních pohledů na českou politiku po roce 1990 ukazuje moje vidění politiků a politiky v tomto jedinečném období života naší generace. Naprostá většina poliartefaktů, představených v katalogu, vznikla po roce 2006, v době kdy jsem překročil onu pomyslnou hranici pro začátek života. Čas se určitě nebude nijak párat s tím, co jsem (zatím) vytvořil, ale snad tato díla zprostředkují divákům aspoň trochu jiný pohled na dobu, kdy někdy skutečně, podle Jiřího Brdečky, padouchové a hrdinové byli jedna rodina.

Vzdělání autora:

V roce 1961 jsem ukončil Jedenáctiletou střední školu maturitou a byl jsem přijat na Fakultu technické a jaderné fyziky v Praze. Po třech letech jsem nesložil zkoušku z matematické analýzy a jaderným fyzikem jsem se nestal. Přestoupil jsem na Pedagogickou fakultu do Hradce Králové do druhého ročníku na obor matematika- fyzika. Toto studium jsem za tři roky zdárně dokončil a stal jsem se učitelem matematiky a fyziky na základní škole. V dalších letech jsem už studoval pouze dálkově při zaměstnání. Na Pedagogické fakultě v Praze dva roky postgraduálního studia výchovného poradenství a na Pedagogické fakultě v Hradci Králové dva roky postgraduálního studia učitelství matematiky a fyziky. Šestileté dálkové studium pedagogiky a psychologie na Filosofické fakultě Karlovy university v Praze jsem zakončil získáním titulu PhDr. Výtvarné vzdělání mám jen letmé. Tři roky jsem chodil kolem UMPRUM na přednášky na Fakultu technické a jaderné fyziky a šest let jsem kolem téže vysoké školy chodil na přednášky pedagogiky a psychologie na Filosofickou fakultu.